Bylo, nebylo…

Adam sice neušil, co se děje, ale posadil se na zem a přitáhl si svou manželku do klína, aby mu mohla ve stínu markýzy plakat na hrudi. Šeptal její jméno, hladil ji po vlasech a ujišťoval ji, že bude všechno v pořádku. Když se trochu uklidnila, dokázala mu říct, že jí to neuvěřitelně chybí. Nejenom fantazie, nápady a neustále hlava plná jejích postav a scénářů, rozhovorů a plánování, že jí chybí psaní.

Když jí to chybí…

Že jí chybí, jak bezstarostně se mohla kdykoli sbalit a odjet na víkend pryč, aby popadla inspiraci, zmizet na týden do hor do chaty na skále, nebo si pronajmout pokoj v hotelu ve velkoměstě ve vedlejším státě, nebo utéct na druhou stranu Evropy, kdykoli měla pocit, že ji domov příliš svazuje a nepomáhá jejím plánům a představám, které ji inspirují k napsání dalšího románu.